Splněný sen jménem Mentawai

Psáno 20. Května 2020

Tyrkysově průzračná voda až z toho bolí oči, bílí písek který příjemně pálí do nohou, palmy unaveně houpající se ve větru a dokonalý vlny lámající se jedna za druhou o reef ostrej jak žiletka. 

Před 5ti lety, kdy jsem poprvé vystoupila z letadla v Medanu (hlavní město severní Sumatry) a měla jsem namířeno na měsíční indonéskou letní školu od mojí univerzity v Praze, tak jsem ještě neměla ani tušení, že tohle magický místo existuje a že už tenkrát jsem ho měla na dosah ruky. Rok 2015 ale ještě nebyl ten správný čas. Byl to čas, kdy jsem se seznamovala s místní kulturou, začala učit místní jazyk a bezhlavě se zamilovala do života v tropech. 

O dva roky později jsem věděla, že se do Indonésie musím vrátit a to na delší dobu než dva měsíce. Podařilo se mi získat roční stipendium skrz mezinárodní program jménem Darmasiswa na indonéské univerzitě v Padangu (hlavní město Západní Sumatry). Většina studentů si vybrala univerzity na Bali nebo v Jakartě, ale pro mě představa žít rok na ostrově plným turistů, posh scény a přeplněných lineupů mě nelákala. Věděla jsem, že můj příběh na Sumatře má ještě pokračování. Začala jsem googlit surfing na Sumatře a samozřejmě jako první na mě vyskočily Mentawai ostrovy. Nebylo o čem, z Padangu je to na Mentawai pouze 3 hodiny trajektem. A tak jsem se ocitla v Padangu na univerzitní koleji a začala plánovat jak zatáhnout školu a dostat se na ostrov plný dokonalých reef breaků.

Samozřejmě nejdřív jsem ale musela trochu zdokonalit moje surfing skills. Pořídila jsem svoje první minimal prkno a každý den po škole surfovala s lokálama místní beach break. Po pár měsících, kdy už jsem v Padangu byla jako doma, pořídila první krátký prkno a poznala spoustu místních, jsem dostala nabídku přidat se na charter boat surf trip na ostrov Sipora na jihu Mentawai. Několik týdnů na lodi, surfování top spotů za kterýma se sjíždí všichni pro surfers z celého světa. Jaký já to měla štěstí! Samozřejmě jsem jako totální kook dostávala často na prdel, ale i přes všechny nový tetovačky to stálo za to. Můj roční studijní pobyt se blížil ke konci a ja s těžkým srdcem se musela vzdát vysněnýho života a vrátit se do Prahy a dokončit školu. Jen co jsem za sebou zabouchla dveře od bytu, už jsem plánovala na kdy koupím další letenku. Ale tentokrát už jednosměrnou. Rok uběhl jako voda. Práce, škola, práce a zase práce. Nebyl den, kdy bych si nepředstavovala sebe pádlující na lineup, písek všude, zacuchaný dredatý vlasy, oranžově zbarvené palmy a růžové mraky od zapadajícího slunce (občas s duhou a deštěm zároveň, fakt) a prostě být teď a tady. Našetřila jsem co se dalo a letenka přistála brzo v emailu. Sbalila jsem svůj život do pár krabic, uložila k mamce do sklepa, rozloučila se, a s pár tisícovkama na účtě bez plánu jsem se rozhodla vkročit do neznáma který mi ale připadá že už tak dobře znám. Jediný a jasný plán byl dostat se zpátky na Mentawai. Jo no a taky vyřešit tam nějaký živobytí, jelikož s těma pár tisícovkama bych si tam nemohla dovolit ani pár týdnů (jo je to tam bohužel dost drahý). Ale jako vždy, jsem věřila, že Vesmír, nebo ten kdo to tam celý ze shora řídí, už nějaký plán určitě má. A taky že měl. 

Ale jako vždy, jsem věřila, že Vesmír, nebo ten kdo to tam celý ze shora řídí, už nějaký plán určitě má. A taky že měl. 

Strávila jsem první dva měsíce na severním ostrově Siberut u českých kamarádů co se starali o místní guesthouse, ale chystali se zpět do ČR a tak potřebovali někoho, kdo to po nich převezme. Super příležitost se naučit, jak takový guesthouse chodí, a že pracovní morálka lokálů není bohužel úplně nejlepší. Nicméně před koncem roku se stejně rozhodli zavřít na mimo sezónu (sezóna na Mentawai je cca od března do listopadu, kdy swell je největší) a já si tak musela najít nové útočiště. Narazila jsem na fajn kluky z Jižní Afriky, kteří poblíž otevřeli nový surf camp. Bohužel neměli ještě hotový všechny oficiální dokumenty (což mimochodem v Indonésii je fakt náročné a stojí vás to všechny nervy a peníze) a neměli tudíž zatím žádný hosty. A tak jsem tam s nimi strávila další dva měsíce filozofováním o životě, v džungli bez signálu a bez elektřiny. Chytali jsme ryby, pozorovali západy a východy slunce, přílivy a odlivy (jo klidně celý den), hvězdy a úplňky jo a taky jsme občas surfovali (Občas jen proto, že měli rozbitý motor u lodi, takže vždy, když jsme chtěli surfovat museli jsme přivázat prkna za kajak, pádlovat půl hodiny na vedlejší ostrov a hodinu pěšky džunglí dojít ke spotu, aby jsme si dvě hodiny mohli zasurfovat. Věřte mi, byla to vždy celodenní mise). Spoustu z vás si možná řekne, že to musí po čase být nuda. Zklamu vás, ne, nebyla. Zjistila jsem, že život totiž neznamená se pořád jen někam nebo za něčím honit a něco závratně důležitého dokazovat jak sobě, tak ostatním. Protože často se stane, že doběhneme do cíle a tam stejně na nás nic převratného nečeká. Život je proces. Jsou to všechny ty maličkosti a momenty, které nás na cestě potkají a většinou si jich ani nevšimneme a pak se divíme kam se náš život poděl. A proto naším jediným a nejdůležitějším úkolem je si je pořádně užít ať se děje co se děje.

Život je proces. Jsou to všechny ty maličkosti a momenty, které nás na cestě potkají a většinou si jich ani nevšimneme a pak se divíme kam se náš život poděl. A proto naším jediným a nejdůležitějším úkolem je si je pořádně užít ať se děje co se děje.

Bohužel kluci se museli po novém roce vrátit zpátky do “realného života” a vydělat zase nějaký ty kačky, které potřebují nasypat zpátky do campu, aby to mohli konečně rozjet. A mě tedy nezbývalo nic jiného než se zase pohnout o dům dál. Timing byl opět neskutečný. Potkala jsem klučinu z Belgie, který otevřel minulý rok taky nový surf camp. Tentokrát na vedlejším ostrově Nyang Nyang přímo s výhledem na známý spot Ebay. Opět tam bylo potřeba někoho, kdo dohlédne na camp a jeho rekonstrukci v mimo sezóně. A tak jsem se stala dočasným “managerem”.

Ostrov Nyang Nyang je domovem mnoha budget surf campů a je zde několik super spotů kam lehce dojdeš s prknem a nemusíš platit za loď. Můj oblíbený break tam je Beng Beng a Pitstop. Hodně srandy a taky bolesti. Reef na Beng beng spotu není úplně friendly hlavně když, swell je menší a ty přesto chceš blbnout na malých vlnách (nedoporučuji). 

Dva další měsíce utekli jak nic a do surf campu přijeli nový učitelé jógy, kteří camp převzali a má pomoc už nebyla potřeba. A co teď? Snad má Vesmír připravený další eso v rukávu. Úspory totiž docházeli a plán v nedohlednu. Už jsem i málem v panice koupila letenku domů a se staženýma ušima byla připravená nastoupit zpět do “normálního života”. “No co, tak půjdu zase do práce, vydělám zpátky peníze a zkusím to znova” jsem si říkala. Naštěstí nakonec to eso z toho rukávu přece jen vypadlo. Jeden z nejluxusnějších resortů na Mentawai - Kandui Resort, hledal učitele pro děti majitele. Nikdy jsme děti neučila a vůbec jsem neměla tušení jak na to, ale přesvědčila jsem sama sebe i majitele resortu, že to dám. Procvičit si zlomky, desetinný čísla nebo rozmnožovací soustavu byl celkem oříšek, ale zmákli jsme to a byla to nová super zkušenost. Učitelka roku ze mě asi ale nebude (promiň mami). Za pár týdnů přijel naštěstí nový učitel a ze mě se tak stal pomocný surf guide. To znamená: každý den ráno vstávat jako první, zjistit jaké jsou podmínky pro surf, vybrat nejlepší možný spot, u snídaně se domluvit kdo, kdy, kde chce surfovat a naložit hosty s prknama na loď. Ne úplně jednoduchý sesynchronizovat 20 lidí, tak aby všichni byli spokojený. No a pak celé dopoledne surf, oběd, odpolední session, bintang při západu slunce, večeře a spát. A takhle super dokonalý život to byl, až do doby, než jeden gurmán v Číně dostal hlad a snědl netopýra. Nebo bůhví jak to celé začalo. Tududumdum a pohádky byl konec. Mentawai spadli pod totální lockdown. Nikdo nový se tam ani zpět nedostane, dodávky zásob jsou přerušený a nesmí se surfovat. Já jsem bohužel (nebo naštěstí?) zůstala na Bali, když jsem musela jet vyřídit nový víza. A co bude dál? Doufejme, že vše má svůj důvod a správný načasování. Možná tím důvodem je, že lidé zapomněli jak si užívat jednoduchosti života a že honba za dokonalostí je nesmysl. Možná je to přesně ta pauza, kterou lidé a naše Země potřebovala a nakonec všechno co se teď děje se k dobru obrátí a my všichni budeme moct opět vyrazit svobodně a v plné síle na tu naší jedinečnou bláznivou cestu životem, za vlnama nebo za čímkoliv co vám vyčaruje úsměv. Protože o tom to je.

Pro více informací o Mentawai ostrovech nebo Indonésii mi klidně napiš a ráda pomůžu!

Ahoj